Letošní vzpomínkový pochod za Honzu Strička byl naplánován
na sobotu 22.10. 2011. Od brzkých ranních hodin byly všechny příjezdové
komunikace do města pod přísnou kontrolou policie a ta prováděla důkladné
prohlídky přijíždějících vozidel. Celé město se proměnilo v „policejní zónu“
pod přísným dohledem. Nasazeno bylo přes 200 policistů. Přesto, že se jedná o
vzpomínkovou akci, policie zřejmě očekávala, že se vše má proměnit
v jakousi středočeskou obdobu Šluknova. Již v loňském roce došlo
k částečně zdařené provokaci ze strany policie, kdy jednoho účastníka
pochodu zadržela za vstoupení do vozovky uzavřené beztak z důvodu konání
této akce, čímž vyvolala bouřlivé pohoršení, a tak se letos organizátoři
rozhodli nenechat nic náhodě a na všechny možné komplikace se předem důkladně
materiálně i právně připravili. V období 24 hodin před začátkem akce se
město navíc rozhodli vyzdobit jistí anarchističtí pomatenci množstvím nálepek a
několika nasprejovanými nápisy, včetně velkého ženského přirození na omítce obchodu
s optikou v místě vraždy, k němuž pochod tradičně směřuje. Do večera
však organizátoři vše „uklidili“, aby umožnili důstojný průběh celé akce.
Od 18. hodiny se na Rakovnickém vlakovém nádraží začali
postupně shromažďovat účastníci vzpomínkového pochodu. Všichni příchozí byli
podrobeni důkladné policejní lustraci a zpovzdálí rádoby nenápadné policejní
fotografické ilustraci. Jako obvykle byl začátek pochodu naplánován na 19.
hodinu a tak se na místo stihli dostat i kamarádi zdržovaní důkladnými
silničními kontrolami. V 19 hodin se účastníci sešikovali, bylo jich zde
zhruba 80, a za svitu pochodní pomalu vykročili směrem k náměstí. Doprovod
jim dělal nejen antikonfliktní monitorovací tým policie, doprovázený desítkami
policejních těžkooděnců ale postupem času směrem blíže k náměstí, jako
obvykle i několik desítek místních spoluobčanů, kteří se neváhali
k průvodu přidat. Na místě tragédie se tak sešlo zhruba přes 100 lidí,
kteří zde položili věnce, svíčky a květiny a společně uctili Honzovu památku. Jeden
z účastníků poté pronesl řeč, kterou si můžete přečíst níže...
Řeč aktivisty:
Vážení přítomní, kamarádi, spoluobčané. Děkuji, že jste
dnes večer zde a přišli jste se zúčastnit této pokojné vzpomínky, že jste se
nezalekli a po loňské zkušenosti nezůstali raději znechuceni sedět někde doma.
Chci pozdravit také Honzovu rodinu a příbuzné. V minulém roce došlo při
naší vzpomínkové akci k agresi ze strany policie, která se snažila, jak se
zdálo, zcela nepochopitelně na základě politického pokynu z vyšších míst
tuto poklidnou akci perzekuovat, narušit, případně přeměnit na jakousi pouliční
šarvátku, což se naštěstí nezdařilo. I tak se podařilo způsobit značný rozruch,
když zakročila, jak se později ukázalo – v rozporu se zákonem a ústavou,
proti jejímu účastníku a zadržela jej za to, považte, že vkročil na vozovku,
která byla nadto beztak vyklizena a uzavřena právě z tohoto důvodu. Tím
jednala nejen proti logice a zákonu ale vzhledem k smyslu vzpomínkové
akce, porušila především základní lidskou slušnost a pošlapala ostudně památku
člověka, jenž zemřel právě možná i z důvodu její vlastní všeobecné
nemohoucnosti a neschopnosti a jehož krev je tak zčásti de facto i na jejích
vlastních rukou.
Tento omyl, či chcete-li, ubohá trapnost se poněkud
vyjasňuje ve světle pohledu médií, které po tragické události, která je
příčinou naší dnešní přítomnosti zde, vykreslila vše po svém. Kdy skutečné pravdy o tom co se stalo, by
člověk v oficiálních médiích pohledal. A kdy bylo Honzovým kamarádům a
přátelům podsouváno, že se snaží vše lživě vydávat za rasově motivovanou vraždu
a že tím chtějí vyvolat rasovou nenávist a to přesto, že pachatel dle jejich
podání ÚDAJNĚ NEBYL příslušníkem nejpočetnější menšiny. Ponechme stranou, že
v případě kdy je situace opačná a je konečným postiženým útočník, je
většinou případně přeživší a ubránivší se domorodý Čech a priori považován za
pachatele včetně zmíněného podtextu.
Zřejmě jen mylně také bylo uváděno, že za vzpomínkovou
akcí stojí jistá Dělnická strana a nepochybně nebylo smyslem takovéto informace
ji společensky diskvalifikovat.
Zcela nepochybně však věděla co píše veřejně mediálně
činná paní Tydlitátová, která o tom všem sepsala poutavý článek „Hyenismus
Vandasových hošanů, aneb násilí, lži a šíření nenávisti“. Neobtěžovala si zjistit sebemenší informaci
o tom, jak k Honzově vraždě došlo nebo si ověřit kdo vzpomínku pořádá. Že
to nebyla jedna dnes již zakázaná strana, nýbrž, pouze a jen Honzova rodina a
kamarádi! Stejně tak, jak to mají protěžovaná individua jejího hyenotypu ve
zvyku, si vybájila a vystavěla svoji vlastní báchorku.
Proto mi prosím dovolte, abych dnes - pro tento příkrov
mediálního slizu - připomněl, co se oné osudné noci skutečně stalo.
Je pátek, 24. října roku 2008. Před třemi dny byl den
Honzových 27. narozenin a tak se je rozhodl, s přáteli i trochu oslavit.
Když pokročila doba, vydává se už pouze s jedním svým kamarádem, do
místního zábavního podniku a dobře se baví. Při tanci na známou skladbu „Holky
a mašiny“ nechtěně vráží do svého budoucího vraha, známého feťáka, zloděje,
rváče a násilníka, pobírače sociálních dávek - Michala Navrátila. Ten mu začíná
okamžitě hrubě nadávat, Honza se mu omlouvá, vše ale zůstává tak nějak
otevřené. Chtějí celou záležitost slovně urovnat a tak později se svým kamarádem
odchází nedlouho poté, co odešla i skupina, s níž tu byl Michal Navrátil.
V té skupině jsou kromě něho i jeho nevlastní bratr Marcel Tancoš s
manželkou, a ještě několik dalších nejmenovaných osob včetně jeho matky. Na
náměstí skupinu zastihnou, a Honza se sám vydává k Navrátilovi. Ten při
otočení vytahuje nůž a bodá s ním Honzu přímo do srdce, pak do plic a
následně do něj ještě na zemi několikrát kopne.
Nůž vhazuje do koše a vzápětí se všichni snaží ujet autem, v čemž
jim Honzův kamarád zabraňuje, přičemž ještě stíhá i přivolat rychlou záchrannou
službu. Honza leží na zemi a volá, že chce vodu s tím, že má žízeň. Je to
však jen následkem jeho zranění a šoku. Ze skupinky útočníka se na jeho hlavu
ještě snáší kupa hanebných nadávek, urážek a posměšků. Přijíždí záchranná
služba. Sanitka jej převáží do nemocnice, ale již není pomoci. Je něco po 4 hodině ráno a Honza na následky
závažných poranění umírá.
My, dnes večer stojíme zde, na tomto osudovém místě,
které pro nás zůstane navždy spojeno s Honzovou vraždou a s hlubokým
zármutkem a bolestí nad jeho smrtí. Přišli jsme společně připomenout a uctít
jeho památku. Památku milovaného syna a přítele, výborného kamaráda, skvělého
mladého člověka a syna této země. Jeho smrt je pro nás i vztyčeným prstem a krutou
výstrahou v našem vlastním bytí. Memento mori! Žijme a čiňme v životě
s vědomím, že smrt může přijít kdykoliv. Na ulici, na autobusové zastávce,
na plovárně... Smrt si nás jednou najde.
Honzo, dnes by byl den tvých 30. narozenin, ty už nás
však nikdy nepozveš na oslavu, a už nikdy je s námi neoslavíš. I přesto a
možná také PROTO, jsme se dnes sešli my, abychom ti, kamaráde, alespoň touto
vzpomínkou poděkovali za to, že jsi byl, kým jsi byl a jaký jsi byl. Za to, že
jsi žil, věřil a nikdy nezradil. Stále cítíme tu hořkou bolest a žal.
Z místa kde na nás čekáš, nás jistě vidíš. Myslíme na tebe a nikdy na tebe
nezapomeneme. Jsi navždy, stále s námi, v našich srdcích.
Na závěr vás chci poprosit, abychom společně vzpomenuli
na Honzu a jeho památku uctili minutou ticha. Děkuji.
Děkujeme všem, jenž podpořili smuteční
shromáždění za Jana Strička.
Autor: |Redakce svobodné mládeže| Sdílet
